HAŠKOVCOVA LHOTA
Obec leží 4 km severně od Bechyně v pruhu krajiny, kterou na východní straně ohraničuje řeka
Lužnice a na straně západní říčka Smutná. První obecní kronikář - pan učitel František Kvičinský popisuje nejranější dějiny obce takto: “Lhota či lhůta jest smlouvou, neb právem učená doba a protože nově zakládané osady za dávných dob na jistou dobu či lhůtu od poplatků osvobozeny byly, nazývány jsou Lhotami, Lhotkami nebo Lhůtami.“
Přes Lhotu vedla zemská stezka od Mirovic přes Orlík, Milevsko, Sepekov, Hánov, Srlín, Rataje, Lhotu, Bechyni a Soběslav.
Obecní kronika o historii obce dále uvádí, že r. 1477 Burian z Lažan za díl svůj otcovský, bratrský a dědický vzal od Václava a Voldřicha, bratří svých z Lažan, v Podolí tvrz pustou, dvůr poplužní ve Lhotě, ves pustou v Borovanech a Rataje dvory.
Roku 1651 jmenují se ve Lhotě: Jan Haškovec, Tomáš Haškovec, Novákovský, Franke, Martin Kocourek, Matěj Chmel a chalupy: Kocourkovská, Na Vejvodově, Martina Nováčka, mlýn Jiřího Viktory.
Osídlení v roce 1775: Sedláci: Martin Haškovec č. 8, Antonín Haškovec č. 10, Matěj Nováček č. 11, Jan Suchan č. 6, Martin Strnad č. 5, Václav Šonka č. 7, Václav Haškovec č. 12 a chalupník Černý č. 9. Bez gruntu byli: Matěj Jelínek č. 1, Josef Kozibradka č. 3, Matěj Kocourek č. 4 a Šimon Bambas č. 13.
Roboty měli sedláci 26 týdnů v létě po dvou dnech, tj. 52 dny, extra 13 dní, v zimě 43 dny. Celkem tedy 108 dní a potahem s voly 107 dní.
V roce 1887 vysázeny byly v hořejší části návsi lípy a kaštany. Z nich zbyly na hrázi u rybníčku 2 kaštany. Při vjezdu do obce u stavení č. 1 stojí nejstarší strom - lípa, jejíž staří se nám nepodařilo zjistit, ale podle objemu kmenu bude podstatně starší než ony dva kaštany z roku 1887.
Školství: V dřívějších letech chodívaly děti z Haškovcovy Lhoty do školy v Ratajích, kam to bylo přes půl hodiny cesty. Pro ty nejmenší to bylo jistě obtížné, zvláště v zimních měsících, protože se chodilo neudržovanou pěšinou přes pole a kolem potoka. Od 1. ledna 1902 byla v obci otevřena jednotřídní expozitura ratajské školy. Vyučovalo se dlouhou dobu v nájmu ve světnicích jednotlivých hospodářů, a to nejdříve u rolníka Josefa Haškovce v čísle 13 až do roku 1914. Vystřídali se tam tito učitelé: V. Dvořák, J. Hazuka, A. Kallenbach, Fr. Soldát, V. Němeček a Jan Novák.
Když vypukla světová válka, nastal nedostatek učitelských sil a proto děti po celou dobu války opět chodily do ško1y do Rataj. Teprve po ukončení války se znovu vyučovalo ve Lhotě a to v č. 31 u rolníka Václava Černého a od roku 1919 v obecním chudobinci. (Na tomto místě dnes stojí budova obecního úřadu a prodejna smíšeného zboží.)
Od roku 1918 působili ve Lhotě tito učitelé: Josef Dubský, Jiří Hanzl, Josef Neškodný, František Šmíd, Vlasta Petrů, Jan Kabeláč a František Kvičínský. Po celou dobu trvaly v obci snahy o vybudování školní budovy, zásluhou obecního zastupitelstva a školských úřadů k tomu došlo až v roce 1928. S výstavbou nové školy bylo započato 29. března 1928 a dne 25. srpna 1928 byla stavba dokončena celkovým nákladem 183.000 Kčs. Plány provedl mistr zednický Antonín Zunt z Bechyně a stavbu provedl p. Jan Souhrada, mistr zednický v Bernarticích. Od l. září 1928 začalo v nové školní budově vyučování. Škola byla vystavěna jako jednotřídka, která měla čtyři postupné oddělení.
Řídící učite1 František Kvičínský působil na zdejší obecné škole přes 22 let a významně se podílel na výchově dětí a kulturním rozvoji obce. Protože část dětí odcházela do měšťanské školy v Bechyni poklesl v roce 1947 počet děti školou povinných na 8. Z toho důvodu byla škola dočasně uzavřena a řídící učitel Kvičínský byl přeložen na Obecnou školu v Jeníčkově Lhotě.
Docházka do školy v Bechyni však měla další problémy (chybělo autobusové spojení). Na žádost školní rady bylo tedy povoleno, aby se v zimních měsících mohlo vyučovat ve Lhotě. A protože byl problém s vytápěním školní budovy, učilo se 7 dětí v kuchyni bytu pro učitele. Vyučovala učitelka Jarmila Krbcová, která dříve působila ve Veselíčku. Toto opatření bylo v provozu jen jednu zimu a tak škola zůstává dále uzavřena a děti chodí do školy v Bechyni. Po sedmileté přestávce byl provoz obecné školy ve Lhotě opět zahájen se l4ti dětmi. Ředitelem školy byl jmenován pan Václav Koloušek, který na zdejší školu přišel z národní školy v Drahotěšicích, okr. Týn n. Vltavou.
Ve školním roce 1957 - 58 měla škola opět jenom 9 žáků. Protože ve školním roce 1958-59 by školu navštěvovalo jenom 6 dětí, rozhodl ONV svým výnosem z 23.6.1958 školu opět uzavřít. I když rozhodnutí znělo na dobu dočasnou, stalo se pro nedostatek dětí trvalé, učitel Koloušek byl přeložen na školu v Bechyni a děti rovněž dojíždějí do školy do Bechyně. Jedinou výhodou je, že existuje vyhovující autobusové spojení. Budovu obecní školy převzalo
JZD, později byla prodána do soukromého vlastnictví. Současný majitel nemá dostatek prostředků na její údržbu a tak dnes budova značně chátrá.
Hasičství - Spolek dobrovolných hasičů byl založen ve Lhotě v roce 1903 zdejším učitelem Václavem Dvořákem. Tehdy se přihlásilo 14 zakládajících členů. Velitelem byl zvolen Josef Nováček č. 11. Za činnosti sboru, který působil až do roku 1920, se tento zúčastnil celkem pěti požárů, a to v Dobronicích dvakrát, v Ratajích jednou a v místní obci dvakrát.
V roce 1920 byl starostou Janem Haškovcem ustaven nový sbor, do kterého se přihlásilo 17 členů. Velitelem byl Josef Zouzalík, náměstek Josef Nováček, pokladník František Suchan a jednatel František Černý. Do roku 1923 se sbor nezúčastnil na žádném požáru. Přesto vyvíjel aktivní činnost. Roku 1923 se místní hasiči zúčastnili veřejného cvičení ve Hvožďanech, pak veřejného cvičení na pohřbu př. Peterky v Bechyni, požáru na Kozíně a v místě při požáru obecní kovárny hasiči houževnatě bránili ohni, aby nezachvátil přilehlé obytné a hospodářské budovy. V roce 1928 měl sbor 21 činných členů, 2 členky, 4 členy přispívající a jednoho člena zakládajícího. V současné době má sbor 14 členů, kteří bohužel nevyvíjejí žádnou činnost a spoléhají na velmi dobře fungující hasiče z Bechyně. V květnu 2010 obec žádala o dotaci na nové ponorné čerpadlo, kterou posléze dostala.
První světová válka, která vypukla v roce 1914, se nevyhnula ani zdejší obci. Na svatou Annu, dne 26. července byla vyhlášena mobilizace. Do 24 hodin měli všichni záložníci do stáří 39 let narukovat ke svým plukům. Smutný byl pohled na odcházející záložníky, kteří šli pěšky do Bechyně na nádraží a ještě smutnější bylo loučení s nimi. Hned první den narukovali tito občané: Jan a Václav Černí č. 14, Jan Hladký č. 23, Josef Zouzalík č. 33, Josef Halaš č. 22, František Noska č. 1, Václav Pokorný č. 4, Václav Haškovec č. 24, František Haškovec č. 24, Jan Haškovec č. 6, Václav Suchan č. 9 a Antonín Suchan č. 39.
Postupně pak následovali další záložníci až do věku 42 let. V roce 1915 pak rukovali muži 42 - 50 letí a dřívější nevojáci do 36 let. Je zbytečné na tomto místě popisovat útrapy vojáků i civilního obyvatelstva. A tak jenom jedna událost, o které píše obecní kronika pod heslem “rekvizice”. „Co tu bylo před každou rekvizicí tahání pytlů s moukou z jedné skrýše do druhé, obyčejně v noci, neboť v této době nevěřil již nikdo nikomu. Skrýše byly různé. Bud’ měli lidé dvojité štíty nebo dvojité stropy nebo zásoby i zakopávali. Ve zdejší obci stala se při rekvizici smutná událost a totiž v čísle 31 u rolníka Václava Černého. Vrátili se tam totiž po vykonané prohlídce vojáci ještě znovu a hospodyně Marie Černá se tak ulekla, že ji ranila srdeční mrtvice a zůstala na místě mrtvá.”
Život v obci po první světové válce: Jedním z hlavních problémů obce bylo zajištění dostatečného množství pitné vody. Někteří občané měli vlastní studny, ze kterých se zásobovala celá vesnice. Pitná voda pro dobytek se v suchých obdobích dovážela z potoka Smutný. Původní úvahy zřídit vlastní vodovod se samospádem z pramenů nad vesnici se ukázaly jako nevhodné, jak pro malý spád do obce, tak i pro malou kapacitu pramenů. A tak se v roce 1925 naskytla příležitost připojit se ke skupinovému vodovodu budovanému ze Smolče pro Sudoměřice, Bechyni, Černýšovice, Bežerovice, Senožaty a Haškovcovu Lhotu. Jednalo se o akci přes 20 km vodovodního potrubí. Stavbu včetně tří vodojemů prováděla firma Krass, a. s. Praha. Stavba byla zahájena v roce 1925 v létě, v září 1926 již první občané odebírali vodu z nového vodovodu. Po různých úpravách a posílení o nové zdroje slouží tento vodovod doposud.
Další akcí v létech 1925 až 1927 bylo zbudování silnice z obce směrem k lesu Borečný a připojení na hlavní silnici z Bechyně do Opařan. Obec měla na akci složit 30% odhadovaného nákladu tj. 41.000 Kčs. Délka silnice jest 1670 m a spotřebováno bylo asi 23.000 m3 kamene. V letech 1923 až 1925 bylo také prováděno zalesňování strání nad potokem Smutný. V roce 1925 přidělila zemědělská rada obci 19.000 kusů borových sazenic, které byly vysázeny nákladem asi 1.400 Kčs. Okresní lesní inspekce v Táboře pak přidělila obci dalších 31.000 kusů lesní sadby. A tak postupně byly vysázeny všechny holé stráně nad potokem o rozloze asi 15 ha.
Neposlední velkou akcí pak byla výstavba budovy obecné školy, o které bylo psáno v předcházející části.
V roce 1926 byla také prováděna elektrifikace obce. Jako první se k zavedení elektřiny přihlásilo 16 občanů, hlavně ti majetnější. Poprvé se v obci rozsvítilo dne 3.ledna 1927.
Vcelku poklidný rozvoj obce ve dvacátých a třicátých letech přerušila v roce 1939 druhá světová válka. I když fronta šla mimo nás, válka a německá okupace nešťastně ovlivnila život v obci. Nebezpečí přišlo ze situace, která za války byla běžná. Dne 2.ledna 1943 byla ve mlýně p. Františka Šáchy v Dobronicích provedena prohlídka kriminální policií z Tábora, při které bylo nalezeno větší množství obilí, jež si zemědělci z okolních vesnic dali do mlýna k semletí bez mlecích povolení. Obilí bylo zabaveno a nastalo rozsáhlé vyšetřování, které vedl kriminální inspektor František Klimeš. Zemědělci, kteří měli ve mlýně menší množství obilí do 100 kg, byli potrestáni pokutou. Byli to občané: František Rybák č. 6, Haškovcová Anna č. 24, Panková Marie č. 22, Černý Jan č. 14, Haškovec Josef č. 29 a Zouzalík Josef č. 33. Další zemědělci, kteří měli ve mlýně obilí načerno byli souzeni u zvláštního německého soudu v Praze, byli odsouzeni takto: Nováček Antonín č. 16 za 220 kg obilí na 22 měsíců káznice, za 200 kg obilí na 20 měsíců káznice František Haškovec č. 13 a H1adký Jan č. 23, za 160 kg obilí byl na 16 měsíců odsouzen Jan Kodat č. 15 a za 150 kg obilí na 15 měsíců František Šibal č. 21, za 100 kg obilí byli na 9 měsíců vězení odsouzeni: Karafiát Karel č. 2, Špína Jan č. 3, Haškovec Antonín č. 8, Suchan Václav č. 9, Dlouhý Josef č. 18, Fuka Antonín č. 19, Suchan František č. 20, Kovařík Vojtěch č. 27, Černý František č. 31, Švec František č. 34 a Matyásek Josef č. 37. Na 7 měsíců byla odsouzena Marie Doležalová č. 36.
Jmenovaní si své tresty odpykávali ve věznicích v Jihlavě, Lipsku, Bernau, Daubingu a ve Štýrském Hradci. Vesnice tak byla vylidněna a ve většině rodin zbyly na zemědělské práce jen ženy a děti. Ve vězení museli pracovat za velmi těžkých podmínek a při bídné stravě. Domů se vrátili všichni, někteří s podlomeným zdravím. Poslední se vrátil Antonín Nováček až když věznici v Daubingu osvobodily spojenecké armády. A tak obec přežila druhou světovou válku bez ztráty na životech.
Poválečný vývoj v obci pak byl poznamenán kolektivizaci zemědělství. V roce 1949 založilo 13 členů Jednotné zemědělské družstvo. Prvním jeho předsedou byl Vojtěch Kovařík č. 27. V měsíci březnu 1956 přešlo JZD z II. typu na III. typ a v roce 1957 vstoupila do družstva většina zemědělců. Družstvo obhospodařovalo 82 % celkové výměry obce. V roce 1957 byla dokončena adaptace vepřína na 100 ks prasat a bylo započato s výstavbou kravína pro 98 ks dojnic. Ten byl dokončen v roce 1959 a postaveny byly dvě drůbežárny celkem pro 300 slepic. V roce 1960 byl postaven sklad na seno a slámu a mostní váha. Vývoj JZD pak pokračoval tak, že v roce 1961 bylo založeno JZD Vítězný únor se sídlem v Ratajích a zahrnovalo obce Rataje, Dobronice a Haškovcovu Lhotu. Vývoj družstva pak ještě pokračoval, spojilo se s obcí Radětice a Hvožďany a nový celek nesl název JZD Lužnice.
Až do roku 1964 měla obec samostatný národní výbor, pod který v posledních letech patřila i obec Senožaty. Po volbách v roce 1964 byl zvolen společný národní výbor pro obce Haškovcova Lhota a Rataje se sídlem v Ratajích. Ten řídil život obce až do roku 1990, kdy v listopadových volbách bylo zvoleno nové obecní zastupitelstvo a opět byl zřízen v obci samostatný obecní úřad. I když se pod společným národním výborem v Ratajích udělalo dost pro rozvoj naší obce, za existence vlastního obecního úřadu v Haškovcově Lhotě se podařila pro obec další zlepšení. Byla nově vyasfaltována náves a silnice k autobusové čekárně, zbudováno nové veřejné osvětlení, opraveny polní cesty a postaveny dvě nové lávky přes potok Smutný. Byla opravena budova obecního úřadu, vyměněn nábytek v zasedací místnosti a knihovně. Byla postavena nová autobusová čekárna, zakoupeny dvě sekačky k údržbě travních ploch a křovinořez pro práci v lese. Také obecní kronika doznala změny. Od roku 1997 zaznamenáváme všechny významné události v obci videokamerou a jejich přehrávání na videu je pak oblíbenou podívanou pro občany.
Nepříznivý je ale vývoj počtu obyvatelstva. Pro srovnání několik údajů ze sčítání lidu: rok 1930 - 206 osob, 1947 - 149 osob, 1970 - 101 osob, 1980 - 74 osob, 1991 - 87 osob, 2001 – 83 osob, 2011 - 70 osob, 2013 - 74 osob, 2014 - 83 osob.
Protože v obci nejsou pracovní příležitosti, mladí z obce odcházejí a hledají lepší životní podmínky ve městech. V současné době je v obci 46 čísel popisných, z toho jen 21 stavení je trvale obydleno. Zbytek je obydlen jen přechodně a převážně slouží k rekreaci. Přesto, ale místní obyvatelé milují svou obec a žijí zde spokojeně. A ti co zde mají rekreační chalupy sem rádi jezdí, protože zde nalézají klid a zachovalou přírodu. Na své si zde přijdou rybáři, milovnici lesa, houbaři i myslivci. Blízké údolí řeky Lužnice a říčky Smutné dává možnost mnoha procházek v tomto koutě jihočeské krajiny.